Od historie k současnosti

 

Hedvábí je překrásným materiálem, který byl po mnoho století nedostupný obyvatelům Evropy.

 

S objevem hedvábného vlákna je spojována čtrnáctiletá Xi Ling Shi, nevěsta čínského vládce Huang Tiho – zvaného žlutý císař. Podle spisů Konfucia seděla jednoho odpoledne pod morušovníkem a popíjela čaj, když jí do nápoje spadl malý hedvábný kokon. Zaujalo ji, jak se jemná vlákna začala v horké tekutině rozplétat a svým zájmem iniciovala první spřádání těchto vláken. Podle této legendy se myšlenka na výrobu hedvábí poprvé objevila v Číně, a to 3 tisíciletí před naším letopočtem. Čína po dlouhou dobu ochraňovala tajemství výroby tohoto jedinečného materiálu. Lidé cestující přes hranice byli prohledáváni a v případě, že se u nich potvrdil plán odnést ze země vajíčka, kokony nebo samotné bource morušové, byli přísně potrestáni.

 

Poptávka po tomto exotickém vláknu se však zvyšovala a dala vzniknout cestě, která obchodně spojovala velké starověké civilizace a která je dnes známá jako Hedvábná stezka (jejíž délka dosahovala 8 000 kilometrů) – po té se hedvábí přepravovalo na západ a výměnou za ně se přiváželo zlato, stříbro, vlna, koně a drahé kameny.

 

Čína si své prvenství udržela do roku 200 před naším letopočtem, kdy se díky čínským imigrantům podařilo započít výrobu i v Koreji. Tajemství bylo prozrazeno a výroba se začala rozvíjet i v Indii a Japonsku. Do západního světa se semínka morušovníku a vajíčka dostala lstí, když vládce Justinián I. vyslal dva nestoriánské mnichy do Číny. Ti propašovali vajíčka a semínka v bambusových holích a riskovali přitom svůj život. Jiná legenda hovoří o čínské princezně, která pronesla vajíčka bource za hranice ve svém bohatém příčesku. Jakmile se zdroj hedvábí dostal do Byzantské říše, Čína ztratila svůj dlouhověký monopol pro výrobu tohoto krásného materiálu.

 

V sedmém století našeho letopočtu si Arabové s dobytím Persie přivlastnili nádherné kusy hedvábí, stejně jako jejich výrobu. Stejně jako rozšiřování islámu se postupně šířil i chov bource morušového a tkaní hedvábí na dalších dobytých územích – v Africe, Sicílii a Španělsku.

 

Do španělské Andalusie se velká část výroby přesunula v desátém století našeho letopočtu a o několik století později i do Itálie, která je výrobou hedvábí známá dodnes (především oblast Como u Milána). Neméně důležitým aktérem při výrobě hedvábí se stala také Francie, především oblast kolem města Lyon.

 

V Čechách byla zavedena výroba hedvábí vévodou Albrechtem z Valdštejna v 17. století.

 

Nutným faktorem při výrobě hedvábí je klima dané oblasti, které musí být příznivé pro život housenek bource morušového. Z tohoto důvodu se po neúspěšných pokusech neuchytila výroba hedvábí například v Anglii nebo Severní Americe.

 

Chov bource morušového v Evropě byl z velké části omezen průmyslovou revolucí v devatenáctém století. Po otevření Suezského kanálu začalo do Evropy přicházet cenově výhodné hedvábí z Japonska. Hedvábí se začalo užívat při výrobě punčoch a padáků. Světové války však na nějakou dobu přerušily dodávku hedvábí z Japonska a tato situace se změnila až po skončení druhé světové války.

 

Japonsko si udrželo pozici největšího světového výrobce surového hedvábí až do sedmdesátých let minulého století. Štafetu poté převzala opět Čína, která navázala na svou historickou roli největšího výrobce a podílela se na produkci více než poloviny světové výroby. V současné době je hedvábí kromě Číny a Japonska vyráběno také v Indii, Thajsku, Koreji, Brazílii a v menším množství i v jiných zemích, včetně Itálie.

 

YVONS - Yvona Pařízková, tel.:+420 602 755 916, E-mail: yvons@yvons.cz, IČ: 65910281, DIČ: CZ 6359240591

© Copyright 2016 . All Rights Reserved